Srdce studené jako kámen
A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.
Ezechiel 36,26

Tahle tma byla přímo ohlušující. V drogovém šílenství jsem se octl na prahu smrti. V mé hlavě se ozval hlas: "To je právě ono, Steve." ,Bdím, nebo snad sním? Jsem ještě naživu, anebo už po smrti? Je to skutečnost, nebo pouhá halucinace? Moje tělo se pomalu začínalo křečovitě škubat. ,Není pochyb - to musí být skutečnost! Umírám, pomyslel jsem si. ,Prostě jen dovol, aby se to stalo -jako cokoliv jiného ve tvém životě. Dovol, ať vejde smrt.` Moje mysl byla už po celé měsíce plná myšlenek na smrt a sebevraždu. Představa, že se tak vymaním z bolestného kruhu svého života-vězení, alkohol, zmatek, nenávist, osamělost, zranění a ostatní utrpení - mi přinášela alespoň částečnou úlevu i útěchu, když jsem tak ležel v naprosté tmě v ložnici - téže ložnici, v níž jsem kdysi vyrůstal. Drogy, co jsem bral, mi už dávno nedokázaly přivodit žádné vrcholné zážitky. Naděje, láska, starost o druhé - ty jsem už taky dlouho nepoznal. Ano, smrt mi určité přinese jistou úlevu! Jenomže to vůbec nemá takový prúbéh, jak jsem si púvodné představoval,` pomyslel jsem si. ,Mělo to být něco jako pokojné propuštění. Co má ale znamenat tahle děsivá mrákota a bolest?` Moje ruce a nohy - teď' jsem už nad nimi ztratil veškerou vládu - se začaly prudce třást. Nemohl jsem ani vstát, ani se uvolnit. Namísto aby vešla pokojné, pokoušela se mé smrt udávit. "Jen se tomu poddej, jen se poddej," našeptávala mi. Ačkoli se moje tělo kŕečovité zmítalo v prudké agónii - jedna část si přála zemřít, druhá zůstat naživu -, můj strach a obavy mé začaly motivovat spíše k životu. Pomalu, avšak odhodlané jsem začal zápasit o život. Křikem jsem přivolal svou matku -jediného člověka, kterému stále ještě záleželo na této ubohé a žalostné vyhlížející lidské skořápce. Stěží jsem dokázal říct, zda už ke mně přišla. Nedokázal jsem zaostřit zrak a moje tělo se stále kŕečovité zachvívalo. Snažilo se tím násilné zbavit všech těch drog, které jsem během jednadvaceti let svého života do něj nacpal. "Synu, synu!" zvolala strachy moje máma. "Co se to děje? Jsi celý zalitý potem a třeseš se!" Teprve až se její ruka dotkla mé , uvědomil jsem si, jak divoce mi buší srdce. Její dotek přinesl chvilkovou úlevu mé rozbouřené mysli. Slzy mi začaly kanout s očí a stékat po tváři v míře u mne dosud nevídané. Máma mé pŕikryla dekou a pohladila po čele. Zoufale jsem se pokoušel zaostřit, abych ji mohl vidět. "Mami, co se to se mnou děje? Umírám! Já umírám!" volal jsem znovu a znovu. "Mami, pomoz mi, pomoz mi! Utiš tu bolest! Zastavte někdo tu bolest!" Avšak ani jeden z nás dvou nevédél, jak tuto bolest utišit. Zdálo se mi, jako by každý kus nábytku, každý obraz i všechny ostatní věci v místnosti byly potaženy smrtí. Zdi pokoje se vzdouvaly a zase splaskovaly. Byla to noční můra plná děsu - jenomže jsem to byl tentokrát já, který bděl a zakoušel ji sám na sobě. Po celou dobu mi hlas zla vytrvale našeptával svou strašnou lež, jíž se mé snažil oklamat: "Vzdej to, poddej se tomu! Nemůžeš tomu utéct. Svůj život máš už za sebou, Steve. Nezbývá ti z něho už vůbec nic. Je čas s ním skoncovat. Dovol, abych ti s tím pomohl."

Neodbytnost hlasu zla

Byl to týž hlas, který jsem s ubíhajícími lety začal považovat za svůj vlastní. Avšak nyní, když jsem umíral, jsem si konečné uvědomil, o jaký hlas vlastně jde: hlas toho Zlého. Během intenzivních a prudkých reakcí svého těla na vysazení drog jsem však stále nemohl najít úlevu ani útěchu. Moje matka mně nemohla pomoci - nikdo mi nemohl pomoci; a já jsem rozhodné nedokázal snést pomyšlení, že mé bratr nebo mé sestry uvidí v takovéto beznadějné situaci. Uvedená bolest a agónie přetrvávaly po celé dny - dny, jež nebyly o nic méně bolestivé než noci. Noci byly ve skutečnosti ty nejdelší, jaké jsem vůbec kdy zažil - ať už předtím či potom. Moje drahá máma seděla u mé postele hodinu za hodinou, avšak zmíněný stín smrti se ode mne ani na chvíli nevzdálil. V mém deliriu si moje mysl se mnou pohrávala. Moje myšlenky mé zavedly zpět do mého dětství a mládí... Znovu jsem stál u mísy s koblihy. Ačkoli mi máma zakázala jíst jakékoli sladkosti před večeří , zdálo se mi, že nemůžu odolat - že tyto čerstvé upečené koblihy prosté ochutnat musím. Přestoupil jsem uvedený zákaz, ale nebyl jsem při tom přistižen. Moje svědomí se však ozvalo a dalo mi na srozuměnou, že jsem se dopustil něčeho špatného; byl jsem vinen, podlehl jsem ponoukání svého sobeckého hlasu. Jenomže tenhle pocit viny se mi vůbec nezamlouval. Přál jsem si, aby zmizel, avšak nestalo se tak. Nejrúznéjší problémy a pocit viny ve mně neustále narůstaly. "Steve, proč stále jen zlobíš svou sestru?!" "Steve, naposledy: zpátky do postele a už tam konečné zůstaň!" "Ještě jednou, a řeknu tátovi, aby ti napráskal..." V mladém chlapci, obklopeném hračkami a úžasnou rodinou, se něco začalo měnit. Nebylo to záměrné. Spatné chování a zlobení se pro něj stávalo stále víc přirozené. Hlas sobeckého zla, který mé tehdy pŕimél, abych si vzal z mísy ony čerstvé koblihy, mne začal postupné pŕesvédčovat, že je mým přítelem a chce mé vést. Moji rodiče se mé snažili neustále usměrňovat. Jenomže při čtyřech dětech to nakonec končilo spíše hrozbami než skutečným "naplácáním", varováním, a ne opravdovým výchovným pokáráním. Kromě toho jsem se ve své neposlušnosti stával stále více obratný a zběhlý. Málokdy jsem byl přistižen "při činu". Rozdíl mezi dítětem, jaké znali mí rodiče, a jak ho znali bratr a sestry, se neustále zvětšoval. Ještě jiného mé pak znali mí kamarádi a spolužáci. Zmíněný hlas ode mne ani na chvíli neodstupoval, dokonce ani v obchodě, do něhož jsem se stavoval po vyučování, ne. Jednoho dne jsem tam na polici uviděl nádhernou, černou, lesknoucí se kapslovou pistoli. Jestlipak by mně ji máma koupila? Nejspíš by řekla, že bych si měl na ni našetřit ze svého kapesného. Jenomže to by trvalo týdny, a já ji chtěl teď! Rozhlédl jsem se kolem. V uličce mezi regály, kde jsem stál, zrovna nikdo nebyl. Ruce se mi začaly potit. Tak neodbytné jsem si přál mít tuto hračku. Onen hlas zla mé začal ponoukat: "No tak, vezmi si ji. Vždyť' je jich tu plno." V mém nitru se začal ozývat i druhý hlas: "Steve, víš přeci, že to je něco špatného. Je to krádež. Ženeš se do obrovských problémů." Hlas zla nakonec zvítězil. S velikým strachem jsem řečenou pistoli vyndal z regálu a zastrčil si ji za košili. Když se mi podařilo , abych nepovšimnut vyklouzl z obchodu, řekl jsem si: "Podařilo se ti to. Znovu jsi vyzrál na celý zavedený systém. Pŕišté to už bude snadnější." A skutečné, napodruhé to bylo jednodušší... a pŕišté ještě snadnější... a pŕišté... a pŕišté ... Skutečnost, že se mi dařilo úspéšné lhát a krást, aniž by mé u toho chytili, ve mně probouzela touhu činit ještě více špatného. Krádeže v obchodech, vloupání, kapesní loupeže, nadávky, kletby a všemožné podvádění - to vše se stalo nedílnou součástí mé mladistvé osobnosti. Ve svých dvanácti jsem už měl za sebou více prekérních situací než většina lidí za celý svůj život. Musel jsem čelit nespočtu tísnivých pocitů a obav. Zapletl jsem se do přediva chtivosti, lakoty, hříchu a sobectví. Můj život někdo ovládal - avšak nebyl jsem to já. Jako mladistvý jsem už nevlastnil pouze pistole na hraní, nýbrž ty opravdové, spolu s množstvím útočných nožů. Mohl jsem si dopřát veškeré sladkosti, cigarety a oblečení i všechny ty žádoucí doplňky, abych na své přátele udělal pokud možno ten největší dojem. Přesto tam někde hluboko ve svém nitru jsem nebyl šťastný. Moji spolužáci , dokonce někteří z oněch "slušňáků", neměli ani polovinu z toho, co já, a přeci se zdáli být šťastní. V čem tedy vězel ten problém? V uvedeném údobí mého života mé ani ve snu nenapadlo, že by celý problém vězel v tom, koho jsem to vlastně poslouchal a následoval. Závodní dráha byla připravena, závod byl už rozjet a já se řítil plnou rychlostí vpřed. Nebyl jsem si jist, zda by se to ještě někdy mohlo vůbec změnit.

Kamenné srdce

"Steve, ztlum to," volala na mě máma. "Máš to tak nahlas, že nemohu slyšet ani své vlastní myšlenky!" Z rádia řval můj oblíbený hit od Rolling Stones "I Can't Get No Satisfaction" ("Nemůžu najít žádné uspokojení"). Vyjádřili to za celou naši generaci. Z materiálního hlediska jsme měli všecko. Přesto nám ale něco stále chybělo. Postrádali jsme něco a to něco jsme zoufale hledali; každý svým vlastním způsobem. Šedesátá léta byla dobou objevů - dobou odvrhování starého a zkoušení nového, dobou hledání nových hodnot, nové svobody a čehokoli, co by nás dokázalo okamžité uspokojit. Jako teenager jsem byl příliš mladý na to, abych chápal politiku nebo otázky etiky, či důsledky obojího. Byl jsem však dost starý na to, abych "ochutnával" a experimentoval v praxi. Tehdy jsem se rovněž rozhodl, že zjistím, jaké to je dostat se do stavu opojení: pít a také se opít, vykouřit něco marihuany a zfetovat se nebo se "kapánek zcvoknout" a prožít extázi po požití LSD. Tak mnoho odrostlejších dětí vyprávělo o tom, jak je to náramné vzrušující a jak veliké dojmy to v člověku zanechává. Dokonce i někteří z mých spolužáků se vychloubali tím, že už tyto nové drogy vyzkoušeli. Nevěděl jsem, jestli jenom lžou a chvástají se kvůli popularitě - jak jsem to ostatně dělával i já -, nebo to už opravdu zkusili. Hlas zla se ve mně ozýval jako ozvěna: "Je to celý úplně nový svět. Všichni berou drogy! Ony ti nijak neublíží. Můžeš je udržet pod kontrolou!" Moji rodiče i učitelé mě před drogami a nadměrným požíváním alkoholu zřetelně varovali. Avšak zmítaje se mezi hlasy lidí, kteří žili ve vzpouře a byli na tom stejné jako já, a našeptáváním svého "vůdce", stal jsem se závislý ještě předtím, než jsem vůbec pozvedl svou první láhev piva či vykouřil svou první cigaretu marjánky. V té době jsem navštěvoval velké rockové festivaly v naší oblasti, kde jsem viděl tisíce mladých lidí jako já, jak se společně dostávali do opojení, takže mi to připadalo, že vše je v naprostém pořádku. Doma se můj bratr a mé sestry chovali vzorně. Ale já?! Proč jen jsem to byl já, kdo byl vzbouřencem, černou ovcí rodiny? Tato otázka mé neustále pronásledovala a trápila. Nakonec jsem dospěl k závěru, že být zlý je už mým údělem a že do naší rodiny nikdy "nezapadnu". Tehdy jsem samozřejmě ještě neznal pravdu, že my lidé se všichni rodíme ve stavu hříchu a sobectví, i když se to někdy snažíme před ostatními skrývat. Můj pocit viny mi znemožňoval přijímat jakékoli projevy lásky, kterou má rodina ke mně ještě stále pociťovala. Ošklivil jsem si pobyt doma, poněvadž to jen stupňovalo můj pocit viny; a tak se mi zalíbilo chodit po nejrůznějších večírcích a potloukat se s partou lidí, kteří si přímo říkali o potíže. Ve věku třinácti let jsem kouřil, pil, kouřil marihuanu, a dokonce jsem bral i halucinogenní prášky. Tyto drogy zcela změnily můj způsob myšlení a uvažování. Objevil jsem, že flaška, cigareta marihuany či nějaký ten prášek dokážou dočasné odstranit pocit viny, zmatku a osamění. Tehdy mi nevadilo, že všechny pocity navozené řečenými drogami byly lživé. Dokud jsem si mohl koupit další dávku a dostat se opět do opojení, zmíněná skutečnost mi vůbec nevadila. V následujícím roce jsem se připojil k jedné rockové skupině - první z mnoha během několika dalších let. Hudba se tak stala hlavní náplní mého nového životního stylu. Zpívali jsem písničky, jež hovořily o svobodě, lásce, o vznášení se "na výšinách" - písně, které nabízely jistou cestu úniku. Členství v rockové skupině vedlo k tomu , že se pro mne otevřely všechny možné dveře umožňující mi žít životním stylem rebela. Hrávali jsme na středoškolských tanečních večírcích, v kulečníkových hernách, na nejrůznějších party, po klubech i na soukromých sešlostech - tam všude člověk našel v hojné míře alkohol i drogy. Byl jsem poměrně mladý hudebník a pozornost, jaké se mi dostávalo, mne vždy doslova nadchla. Bylo to fantastické. Vždy se dalo něco dělat, někam zajít nebo něco nového zkusit. V mém životě to bylo údobí, kdy jsem si bezmezně liboval v hříchu. Bude mít tahle party vůbec někdy konec? Skonči snad někdy tato "jízda"? Doufal jsem, že ne. V nejistých dobách konce šedesátých a počátku sedmdesátých let lidé žili jen přítomným dnem. V šestnácti jsem už měl za sebou zkušenost se všemi druhy drog prodávanými na ulici. Škola pro mne neměla valného významu - byla to "nuďárna", naprostá ztráta času. Už jsem si se spolužáky neměl co říct (kromě těch, kteří brali drogy jako já), a ani mi to vůbec nevadilo. Jejich svět už pro mé neměl žádnou přitažlivost. Studium mé už dávno přestalo zajímat. Učitelé mě nechávali postoupit do dalšího ročníku , aby se ač tak zbavili ve své třídě; zůstal jsem tedy na škole a mohl tam pokračovat ve svých ztřeštěných hrách. Ted' jsem už potřeboval stále větší dávku drog, aby se dostavil žádaný účinek. Avšak naše místní policie se zaměřila na obchod s drogami a došlápla na všechny překupníky, takže drogy byly nyní obtížnější k sehnání a zároveň i dražší. Někteří mí přátelé začali vynechávat školu, protože už nebyli schopni se na probíranou látku soustředit. Mnozí z nich přitom skončili ve vězení.

Beznaděje se prohlubuje

Pak došlo k největší tragédii mého mládí. Stalo se to jednoho zářivého jarního rána na začátku vyučování. Seděl jsem ve své třídě, když tu najednou bylo moje jméno vyvoláno školním rozhlasem: "Steve Hille, okamžitě se dostavte do ředitelny!" Co jsem zase jen provedl? Že by policie přišla na to, že prodávám drogy, a teď' si pro mě přišli? Stovky myšlenek poznamenaných pocitem viny a strachu mi problesklo hlavou, zatímco jsem se pomalu ubíral mně tak dobře známou cestou do ředitelny.. Ještě než mé sekretářka uvedla do ředitelny, uvědomil jsem si, že tentokrát je to vše úplné jiné. I ředitel dnes vypadal zcela jinak. Určitě došlo k nějaké tragédii! Ředitel mi položil ruce na ramena, zahleděl se zpříma do mých očí a pak,mi něžným hlasem oznámil: "Steve, tvůj táta právě zemřel. Minulé noci dostal ve spánku srdeční záchvat. Maminka si myslela, že prostě spí, ale když se ho ráno pokoušela vzbudit, byl už mrtev. Je mi to moc líto. Váš soused pro tebe přijede a odveze tě domů." Pořád se na mě ještě díval, jeho ruce zůstávaly stále na mých ramenou. Zřejmě očekával, že se rozpláču. Jenže já nezačal plakat. Nedokázal jsem plakat. Postupně jsem se ve svém osamění stával stále víc zatvrzelý, odměřený a chladný, že jsem se ani teď nezmohl na žádné pocity. Někdo, koho jsem znal a miloval, někdo zajímající tak důležité místo v mém životě, odešel, ale copak to mohlo mít nějaký význam? Po otcové smrti mi to u nás doma připadalo dost podivné. Přicházeli nejrůznější lidé, aby nám vyjádřili svou soustrast, potěšili nás a sdíleli s námi naše mlčení. V mém srdci začal po celých měsících opět hlodat hlas svědomí: "Měl bys pomoci mámě snášet její zármutek. Jsi už dost starý na to, abys mohl pomáhat bratrovi a sestrám." Avšak všechny mé myšlenky a slova vyznívaly tak rozpačité; povrchné a nezrale. Dosud jsem si neuvědomil, že jsem se své rodině nejen citové odcizil, ale že i ono tříleté užívání drog zastavilo můj duševní vývoj, takže jsem teď byl skutečně povrchní a nezralý. Jaké lze nalézt v takové situaci řešení? Pryč od těchto lidí, kteří se tak otevřeně a poctivé snažili vypořádat se svým zraněním a bolestí. Pryč! Odebral jsem se do svého pokoje, zavřel za sebou a tak se uzavřel před touto životní realitou. Zanedlouho se opět ozval ten přátelský zlý hlas: "Netrap se, Steve. Doopravdy jsi svého otce zas tak moc dobře neznal. A mimo to, teď žiješ svým vlastním životem. Nemusíš přeci plakat jenom proto, že se to od tebe očekává. Ve skutečnosti, co se tebe týče, se vlastně nic nezměnilo." Hlas pokračoval dál: "To, co teď' potřebuješ, jsou pilulky; ty té přenesou přes tuhle obtížnou dobu. Netrap se kvůli pocitům, které dávají najevo členové tvé rodiny. Brzy to bude s nimi zase v poŕádku. Ty jsi ale jiný. Potřebuješ nějakou pomoc, abys to dokázal překonat." Stačil jeden "správný" telefon; po něm jsem se vytratil zadním vchodem, a brzy jsem byl zase "v tom". Bolestná realita úmrtí mého otce se rozplynula jako ranní mlha. Do otcova pohřbu jsem byl nepřetržitě zdrogovaný; dokonce i tehdy, když jsem stál spolu se svou nejbližší rodinou a pozoroval, jak otcovo tělo spouštějí do hrobu. Vzpomínali na staré dobré časy, na všechno to krásné, přičemž se k sobě přimykali stále těsněji, aby alespoň tímto způsobem vyplnili vzniklou mezeru. Já jsem tam stál prázdný, prost jakéhokoli citu, odměřený a chladný. Když jsme v naší rodině jeden druhého nejvíce potřebovali, já jsem jim neměl co nabídnout. Tak hodné jsem se jim vzdálil. Moje srdce jako by bylo ve stavu chladu a vyprahlosti přímo zapečetěno. Jak ironicky se nyní jevila skutečná realita: svět drog, do něhož jsem se utekl, abych tak obohatil své pocity, mne nyní zanechal ve stavu beznadějné citové vyprahlosti. Sám jsem si však zvolil tento úděl.

Bezcílné putování

Do uvedené doby představoval pro mne můj táta alespoň jistý symbol Boží autority, která mě jakžtakž přiměla, abych se podřídil pravidlům, jež u nás doma platila. Avšak teď' zde už nebyl. Máma se všemožné snažila dát svůj život zase nějak dohromady a přitom se ještě musela starat o své děti. V této situaci bylo pro ni zhola nemožné, aby dokázala prosadit či přímo uvést do praxe jakákoli nařízení, zákazy či omezení. To tedy znamenalo, že jsem si mohl dělat, co se mi zachtělo, a kdykoli se mi zachtělo.. Nevědomky mé podporovala v mé drogové závislosti, když mi dovolila zůstat doma, a to bez jakýchkoli pravidel, bez jakékoli zodpovědnosti na mé straně. Život se pro mne stával stále větší noční můrou, plnou vzletů a pádů. Jednoho dne jsem si přál nějak vyniknout a něco s sebou udělat druhý den jsem byl opět stažen do hlubin, zcela zhroucen a sesypán po předávkování drogami. Znovu a znovu mé vedli školními chodbami dolů do ředitelny. Jeden "vyhazov" ze školy stíhal druhý! Můj život nesměřoval nikam. Moji známí (nelze je nazývat kamarády, poněvadž ve skutečnosti jsme se kamarádili spíše s drogou a více jsme se starali o to dostat se do stavu opojení než jeden o druhého) zabředali stále hlouběji do smrti. Mnozí z nich se záhy uchýlili ke stříkačkám a drogy si začali vpichovat. Letmým pohledem jsem mohl na nich vidět, jak v nich už započala a rychle postupuje zkáza. Už to mé mělo zastrašit a vypudit z jejich společnosti. Avšak nestalo se tak. Prosté jsem neměl jít kam jinam. Věděl jsem, že používání jehly vede k fyzické závislosti, a ta pak k nemocím, bolesti a nejspíše i smrti. Divil jsem se tedy, proč to najednou každý dělá. Naproti tomu jsem rovněž věděl, že takhle se dá dostat ještě "výš", zakusit ještě větší "svobodu" než doposud - a to jsem si zoufale přál.. Nakonec se ozval hlas mého "já": "No tak! Jen se přidej k ostatním. Stačí, když si dáš náležitý pozor. Můžeš to udržet pod kontrolou! Nestaneš se na tom závislý!" Zatím co jsem na lžíci rozpouštěl morfin a následně jej natahoval do stříkačky, ozval se ve mně poslední zbytek mého svědomí a varoval mé: "To bude znamenat tvou zkázu!" Jenomže už bylo pozdě. Kůže se pod tlakem jehly začala pozvolna napínat. Nikdo mě nenutil abych to udělal. Jen onen hlas zla se nyní stal mnou samým: "No tak! Jen tam tu jehlu vpíchni!" A já to udělal.. Krev vytékající ze vpichu mi pomalu kapala z ramene a já jsem pomalu upadal do mlhavého a zastřeného zapomenutí. Moje poslední myšlenky byly: ,Steve, teď' už je z tebe narkoman se vším všudy. Stal ses ničím... ničím... ničím...` Pak se všude rozhostila tma neproniknutelné temnoty a zapomenutí - můj jediný pokoj. Představa o udržení této závislosti pod kontrolou se ukázala být jako čirý nesmysl a přelud; nyní jsem už žil jen pro další "šlehnutí", od jedné dávky drog ke druhé. Získávat stále větší množství drog vyžadovalo stále více peněz, a to zase znamenalo víc zločinů, víc krádeží. A tak se z nás stala zoufalá a ke všemu odhodlaná smečka vlků. Ukradli jsme a pohltili vše, co se nám namanulo po cestě. Dokonce i naše vlastní rodiny nebyly v bezpečí před naší sžírající potřebou peněz, abychom si mohli zaopatřit potřebnou dávku drog. Uzavřený kruh drogy - zločin - vězení, drogy - zločin - vězení se znovu a znovu opakoval a jediné, co jej -jak se zdálo - mohlo ukončit, byla smrt samotná. První byl Manny. Přišel o život, protože opět jednou neměl čím uhradit dluh člověku, který nás zásoboval heroinem. Jednoho rána jsme ho nalezli s několika bodnými ranami v srdci. Měla to být pro nás výstražná lekce, jenomže z nás nikdy nebyli učenliví žáci. Další byl Frankie. Nejspíš zapomněl, kolik si vlastně naředil do své poslední injekce. V objetích svého děvčete pak vydechl naposled. Toby v opilosti naboural do telefonního sloupu a byl na místě mrtev. Jeho auto zmíněný sloup doslova "omotalo". Sammy jel po dálnici v protisměru a skončil mrtev pod koly tiráku. Na mého přítele Bobbyho bylo toho všeho trochu moc. Zatkli nás společné, ale Bobby už odtamtud nevyšel. Oběsil se ve vězení.. Dalo se očekávat, že i na mé přijde brzy řada na tomto seznamu smrti. Kde, kdy a jak nastane můj konec? Nechtěl jsem na to myslet. Potřeboval jsem odtud vypadnout, někam utéct - jenomže kam? Začal jsem jezdit stopem a bezcílně jsem se potloukal po celém kraji: Kdekoli jsem nalezl nějaké přístřeší, tam jsem zůstal.. Mým domovem se stávaly jeskyně, pustiny, pouliční misie. Leckdy jsem přespával pod mostem. Moji druhové byli jako odpadky, které po sobě zanechal život sám. Krást bylo to jediné, co jsme uměli; pojem cti se zprostřed nás úplné vytratil. Stejné snadno nám přišlo okrást jeden druhého, jako krást v obchodech, domech, a dokonce i kostelech a modlitebnách. Když už všechno ostatní selhalo, byla zde vždy ještě úřadovna Červeného kříže. Na jejich klinice vždy stála fronta narkomanů a alkoholiků, ochotných prodávat svou krev, jen aby zase měli na provozování svých závislostí. Zdravotní sestry od nás odvracely oči, jak jsme zde tak prodávali sami sebe, jen abychom měli na další vzlet". " Na této chmurné cestě do zapomnění jsme potkávali ty nejrůznější náboženské vůdce a filozofy, jaké si jen lze představit. V naší domýšlivosti, zaslepeni přeludy, s nimiž jsme žili, jsme dokázali se donekonečna přít o ten správný životní styl. Přitom jsme se po celou dobu nacházeli v té nejhlubší jámě, plné neřádu a tmy. Jsem si jist, že to muselo na tyto lidi působit komicky, když poslouchali naše šílené filozofické disertace a náboženská zaříkadla, která nemohla dávat smysl nikomu než nám samotným.

Záblesk naděje

Někdo mi kdysi řekl, že Šalomoun - nejmoudřejší člověk, jaký kdy žil -lidi varoval před skutečností, že každý člověk jde svou cestou, jak jej vede jeho vlastní srdce, a tuto cestu také považuje za správnou. Podle Šalomouna problém spočívá v tom, že tato iluze se jednoho krásného dne rozplyne. Při konečném hodnocení si mnoho lidí uvědomí, že ta jejich cesta vůbec nebyla správná. A důsledek? Věčné zahynutí! Byla zde snad ještě nějaká naděje, že si převrácenost svého života uvědomím dříve, než bude pozdě? Dám na někoho jiného? Ne. Vyvodím pro sebe patřičné důsledky z faktu, že tolik mých přátel je už po smrti? Ne. Jaká naděje mi tedy zůstává? Jako list unášený větrem jsem se zmítal sem a tam, pokoušeje se nějak uniknout jisté smrti. Jednoho dne jsme se svým přítelem zabloudili na bezplatný koncert pořádaný ve velkém dallaském parku ve státě Texas. Na pět tisíc lidí se zde radovalo z poslechu současné hudby s pozitivním poselstvím. Nám se však nejvíc zamlouvaly sendviče, které zde bezplatné nabízeli. Všechno bylo uhlazené - ale jen do okamžiku, kdy hudebníci začali posluchačům předávat své poselství. Kytarista skupiny se rozhovořil o svém životě, dříve než se setkal s Ježíšem Kristem, a srovnával jej se svým nynějším životem křesťana. "Byl jsem ten, který věčně prohrává. Nebyl jsem nikdo - totální nula," vyprávěl. "Ale Ježíš vstoupil do mého srdce a změnil celý můj život. Dal mi vše, co sám vlastní. Ted' je můj každý den nádherný a úžasný. Ježíš má však plán i se tvým životem. On miluje každého jednoho z vás. Chce ti odpustit a stvořit v tobě nové, čisté srdce." Pro mne to byl pouze další náboženský guru, snažící se mé získat pro svůj myšlenkový svět.. Ale v očích mého přítele tento člověk hlásal pravdu. Řekl mi: "Steve, asi půjdu na pódium. Chtěl bych se od něj dozvědět více o Ježíšovi. Chci se stát křesťanem." Najednou jsem byl nepříčetný hněvem. "Ty blbče," rozkřikl jsem se na něj. "Jestli těm žvástům o Ježíši Kristu uvěříš a budeš jej prosit za odpuštění, celý tvůj život se bude muset podřídit samým pravidlům a podobným nesmyslům. Nebudeš moct kouřit, pít, brát drogy nebo se vyspat s holkou, nebudeš moct nadávat, klít a všecko ostatní! Kromě toho všecko, oč jim jde, jsou tvoje prachy." Ten jed, který jsem ze sebe tak náhle vychrlil, mne samotného překvapil. Proč jsem se tak neoblomné snažil uchránit svého přítele před křesťanstvím? Co mně je po tom, jestliže on se chce změnit a zanechat života, který člověka beztak dohání k šílenství? Co mi vlastně tak vadilo na křesťanství. Jisté bylo, že jsem už vyzkoušel všecko, co jen může lidská bytost na tomto světe zkusit. Proč jsem se tedy tohohle Ježíše tak obával? Proč jsem proti němu tak vehementně bojoval? ' Odtáhl jsem svého přítele na opačnou stranu a pak jsme z parku společné odešli. Přitom jsem si pomyslel: ,To bylo jen o chlup! Nedovolím žádnému náboženství, aby prostřednictvím svých lží ovládlo můj život.` Namísto toho jsme si dali další dávku. Zanedlouho jsme společně skončili i ve vězení.. Opět vězení! Pomalu se už z něho stával můj druhý domov. Hlasité oddychování a vzdychání opilce spícího na vedlejším kavalci mi začalo jít nesnesitelné na nervy. K tomu se přidaly bolest a nepříjemný pocit v hlavě i celém těle, takže na spánek nebylo ani pomyšlení. Ale co působilo na mou mysl v této chvíli nejvíce byl příšerný strach, že se budu muset poprat s některým ze "zvířat" (nebo možná i se všemi dohromady) v tomto vězeňském bloku, pokud si mé vybere jako svůj další objekt ke znásilnění. Moje dlouhé vlasy špinavého blonďáka a světlá pokožka ze mne činily velice pravděpodobný cíl takovýchto útoků. Kdykoli jsem se octl za mřížemi a bez přítele, vždycky jsem se snažil co nejrychleji se spřátelit z některým z těch "drsňáků" - dával jsem jim cigarety, povídal samé nesmysly, vyprávěl jsem jim o svých dřívějších zločinech i o tom, jak chci brzy znovu "zabodovat"; často šlo přitom o pouhé vychloubání a naparování. Umění přežít na dně jámy uprostřed lidského "odpadu" se stalo mým životním stylem. Už jsem se ani nesnažil lhát soudci, jen aby mi nějak pomohl na svobodu a osvobodil mé od trestu. Zčásti to bylo zapříčiněno i skutečností, že jsem si málokdy pamatoval, čeho jsem se pod vlivem drog vlastně dopustil a zač mé tedy zatkli. Zdálo se však, že soudci nemíní kvůli mně příliš mrhat penězi daňových poplatníků, a tak mi většinou "napařili" pouze krátký trest s podmínkou. Když jsem se dostal na svobodu, stačil jsem tak akorát spáchat nějaký další trestný čin, za získané peníze se opít nebo zdrogovat, a už jsem byl opět v base. Musel jsem znovu a znovu myslet na Bobbyho, který se ve vězení oběsil. Možná že tohle je ta jediná cesta ven z tohoto bludného kruhu? To jsem byl tedy já ještě jsem nedovršil jedenadvacet let, a přesto se mi zdálo, jako by byl můj život u konce. Moje mysl i tělo už pomalu "pohasínaly". Sebevražda se zdála být stále lákavější nabídkou. Ve svých myšlenkách jsem se začal stále častěji obírat smrtí... touto nadějí na konečný a definitivní útěk...

Smrt je poražena

V tuto dobu a v tomto žalostném stavu jsem se octl v matčině domě. Onoho dramatického a pohnutého sobotního rána 25. října roku 1975 mé anděl smrti navštívil naposledy. Po následující tři dny se mé tělo křečovitě zmítalo, zatímco chmurný oblak smrti se vznášel v pokoji, v mé mysli i nad celým mým životem. Den a noc seděla máma u mé postele. Avšak pouze díky Moci daleko větší než my oba dohromady se mi podařilo přestát tyto pekelné dni a noci. Někdy během této doby se mi dostalo té milosti , že jsem učinil dva životné důležité objevy. Ten první bylo něco, co jsem si jako dítě uvědomoval, ale už dávno tomu zapomněl: onen hlas zla, který mé vedl a ovládal celý můj život - to jsem nebyl já! Zmocnil se mé a ovládal, ale já jsem to nebyl. Za druhé jsem si poprvé v životě uvědomil, že uvedený hlas zla a moc, která za ním stála, patřily "Zhoubci". Jeho záměrem po celou tu dobu nebylo, aby mi pomohl, nýbrž aby mé zničil. Poté, co jsem si to uvědomil, nechtěl jsem v sobě tuto sílu dále trpět. Toužil jsem být vysvobozen z jejího ničivého působení. Jenomže jak? Tato síla mé měla ve své moci. Vše, co jsem mohl dělat, bylo dál zde ležet a pokoušet se jí odolat. Přitom jsem si uvědomoval , že mě mé síly a veškerá schopnost odporu rychle opouštějí. V úterý ráno, 28. října, když jsem tak ležel ve své beznadějné situaci, zaslechl jsem zaklepání na dveře.. Nechtěl jsem sice nikoho vidět, ale zároveň jsem zoufale potřeboval nějakou pomoc. Slyšel jsem svou matku, jak za dveřmi hovoří s nějakým mladým farářem z luteránského Kostela svatého Marka. Reverend Hugh Mozingo se do našeho města přistěhoval teprve nedávno; od začátku se snažil dostat se ke mně a nějak mi pomoci. Později jsem se dozvěděl, že to byla máma, která mu uvedeného rána zavolala a přiměla ho, aby k nám zašel - vždyť' se podle ní jednalo o stav největšího ohrožení. - Matka uvedla mladého pastora do mého pokoje. Ten pak začal: "Já vím, Steve, že jsi doposud nechtěl mít se mnou nic společného. Ted' jsem však přišel, protože trpíš. Já ti nemůžu pomoci, ale vím o někom, kdo může.. Jmenuje se Ježíš a je tady s námi. Je to můj nejlepší přítel, Steve, a chce ti pomoci." Slzy, jimž po patnáct let vzpoury, hořkosti a utrpení nebylo dopřáno, aby se prodraly na povrch, počaly znenadání stékat po mé tváři. Přítomnost zla mé stále ještě obklopovala. Moje tělo se stále ještě divoce zmítalo. Moje mysl byla nadále zastřená a plná zmatku. Ale byl zde i někdo, a ten někdo mi nabízel naději! Jenže jako vždy, i tentokrát jsem neměl chuť' přistoupit na nějakou náboženskou hru. Tenhle farář by musel nejdříve zvítězit nad mými pochybnostmi a nedověrou. Protestoval jsem: "Nikdy jsem v Ježíše nevěřil. Nikdy jsem se k žádnému bohu nemodlil. Jak mám vědět, že tenhle Ježíš je živý?" "Steve, v tomhle mi budeš muset důvěřovat," zněla pastorova odpověď. "Ježíš je zde, v tomto pokoji, a vezme do rukou tvůj život, pokud jen k němu zavoláš. Nemusíš odříkávat žádnou vyumělkovanou či naučenou modlitbu. Bůh zná tvé srdce. Stačí, když budeš volat jeho jméno: ,Ježíši! Ježíši!"` Zdálo se, jako by zvuk tohoto jména vnášel do celé situace novou naději, i když pro ni prozatím nebyl žádný logický důvod. Zatímco jsem hleděl ke stropu a opakované vyslovoval "Ježíši, Ježíši, Ježíši, Ježíši!", můj zmatek a strach se začaly pozvolna vytrácet. Pokoj a hřejivý pocit, jaké jsem doposud nepoznal, zaplavily celé mé tělo. Tato síla ve mně vyprýštila jako řeka a podmanila si všechno ostatní. Dále jsem volal jeho jméno, čím dál hlasitěji: "Ježíši! Ježíši! Ježíši!" Čím vícekrát jsem toto jméno vyslovil, tím úplnější bylo mé vysvobození. Křečovité záškuby ustaly. Zmizela přítomnost zla. Pulsování stěn mého pokoje ustalo. Téměř okamžité jsem pocítil, že můj pokoj nyní naplňuje zcela jiná Přítomnost-tentokrát nádherná a božská. Můj návštěvník mi už nemusel vysvětlovat, co se stalo; bylo to nad slunce jasné: právě jsem obdržel dar nového života v Ježiši Kristu, Ježíš mé osvobodil! Po tolik let mé neustále strašlivé tížil pocit viny a hříchu.. Nyní jsem zjistil, že pro našeho Pána Ježíše Krista není nic příliš těžkého či nemožného.

Boží slovo jednoznačné prohlašuje:
"I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna"
(Iz 1,18).

Toto svědectví Písma se nyní stalo mým vlastním svědectvím. Zhoubce mě měl kdysi zcela ve své moci. Řetězy, jimiž mě spoutal, nebyly nic jiného než lež. Avšak pravda vždy skýtá člověku naději! Život stojí za to žít. I já jsem mohl být proměněn. I já jsem mohl být uzdraven. Jak světlo Boží lásky zazářilo onoho rána v mém tmavém pokoji, všechny tyto pravdy svobodné vypučely v mém srdci a vedly k mému naprostému vysvobození - to vše z c ela v souladu se slovy samotného Ježíše:
"Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými... Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne"
(J 8,32; 14,6).

Onoho úterního rána Ježíš Kristus učinil veliký zázrak: proměnil mé srdce. Byl jsem očištěn, bylo mi odpuštěno, znovu jsem žil! Pravda mé vysvobodila! Musel jsem to říci každému, koho jsem jen znal.

Steve